Historie
Jelikož bych zde rád nastínil okolnosti vzniku těchto stránek, musím začít od úplného začátku. Od skupin a lidí, kteří nás předcházeli.
...kdysi dávno, v jedné galaxii... se potkalo pár člověků, kteří spolu začali jezdit na vandry, zajímali se o počítače, provozovali bojová umění a užívali života plnými doušky. Dva z nich také v roce 1997 poprvé vzali do rukou lano, sedáky a karabiny a slanili svoji první skálu a první hrádek. Byl to nezapomenutelný zážitek a zkušenost a tak se dohodli, že to zkusí častěji a na dalších místech. Těma dvěma mladými kluky byl Radek a moje maličkost (Luboš). Začali s nimi jezdit další a další a tak vznikla myšlenka prvního týmu, který by sdružoval tyto nadšence, takové semknuté party, která jezdí za skvělými extrémními zážitky.
Seznámili jsme se s výbornou partou lidí na Moravě, potápěčů a skokanů, kteří už Kienovu houpačku provozovali. Jezdili tehdy na dva mosty do Ivančic u Brna, kde jsme ji poprvé vyzkoušeli. Kdo ji tehdy vymyslel a organizoval už nevím, myslím, že skupina se jmenovala eXtreme Sports Hodonín, pamatuju si hlavně dva své dobré známé - Savanu a Tonyho, kteří nás s houpačkou seznámili. V Praze nás pro změnu Radek seznámil s jinou dobrou partou lidí kolem ToToTomáše a Davida, dalších bláznů do houpačky, se kterými jsme ji také jeli vyzkoušet. Taky jsme si zkusili první extrémní sjezdy na kladce a různé způsoby slaňování.
První tým jsme s Radkem založili v roce 1997 a jmenoval se X-TREM TEAM PRAHA. Vznikly také první internetové stránky o našich aktivitách. Zčásti jako info pro členy a pro ty, co s námi jezdili, a zčásti jako výzva dalším zájemcům. Od obou našich známých skupin jsme se naučili jejich techniky a způsoby kotvení a skákání a dokonce jsme je začali vylepšovat. Byli jsme tehdy 4 stálí členové a jezdili s námi sem tam i další lidi, které zajímalo, co že na tom extrému vlastně je. Zdolávali jsme skály i skalky, komíny, mosty i konstrukce, lezli i do jeskyň; jezdili jsme ve dne, v noci, za sněhu, deště i krupobití. Zjistili jsme, že nemůžeme jen tak ledabyle hazardovat se svými životy a začali se učit. Učit techniky. Učit o materiálech. Vlastně dřít. Dnem i nocí někteří z nás uzlovali, četli literaturu, zkoušeli si svoje dovednosti na stromech i v tělocvičně. Zjistili jsme, že dostupné "sportovní", hlavně horolezecké znalosti nám nestačí, resp. nedokážou nám fundovaně odpovědět na spoustu otázek v našem "novém" oboru. Proto jsme také museli některé věci zkoušet metodou pokus-omyl. Také jsme začali "bohužel" nakupovat vybavení. To bylo peněz. To už byl rok 1998 a v týmu už byli dva další členové. Tehdy jsme zažívali rozkvět. Co do počtu lidí na akcích, i co do počtu akcí samotných. Obě naše přátelské skupiny se později rozpadly a my jsme postupně zjišťovali, že jsme vlastně nejstarší a nejzkušenější (pouhé konstatování) skupina v republice, která houpačku provozuje. Převzali jsme štafetu a uvědomili si, že držíme v rukou tradici a máme know-how. V roce 2000 se náš tým ale přirozeným vývojem rozpadl, členové se rozdělili na dvě seskupení.
Radek založil se svými lidmi E.T. (Extrem Team) a Xanu, Mates a já jsme vytvořili A.R.T. (Adrenaline Rope Team). Jezdili jsme na akce, které nás bavily a dál jsme provozovali extrém po svém. V týmu A.R.T. jsme opět nevěděli kam dřív skočit, protože s našimi výjezdy se doslova roztrhl pytel a zájemci se jen hrnuli. Spousta lidí také měla zájem aktivně dělat to, co my tři, vedení týmu se rozrostlo na 6 stálých členů. Jezdilo také spousta dívek a žen, v tyto roky jsme nevěřícně zírali na něžnou polovinu populace, která měla obecně větší odvahu a kuráž než ta druhá. Seznámili jsme se také s dalšími skupinami a s lidmi, kteří mají extrém jako svou profesi, tak se nám poštěstilo proniknout do studia technik, a materiálů hlouběji a profesionálněji než dřív. Tady patří obrovské díky dvěma skvělým chlapům, kteří tehdy pracovali v Hudy Sportu - Vřešťákovi a Dědkovi, děkujeme moc, kluci!
Zakládali jsme si na naší prestiži a našem jméně, už proto, že jsme kladli důraz na ochranu zdraví a životů lidí, kteří s námi jezdili na akce. Také se nám krajně nelíbilo, že spousta skupin a legálních "rádoby" organizací vydělávají na zážitcích lidí, které mohou být třeba nejkrásnější v jejich životě. Ne že by nám vadilo, že berou peníze, které použijí třeba na materiální zabezpečení svého týmu, ale že se nestydí brát peníze a přitom se nechovají stoprocentně profesionálně, viz třeba známá aféra s Bungee Jumpem p. Novotného a spousta jiných "kiksů". Někdy, když jsme se k tomu i "nachomejtli", tak jsme chtěli dotyčným slušně poradit, ale většinou jsme byli neslušně "vyhozeni". Samozřejmě nikdo není dokonalý, všichni se stále učíme. Šlo nám a stále nám jde o to, aby takové skupiny spolupracovaly a jezdilo víc a víc lidí. Máme totiž takovou zkušenost, že čím víc lidí, tím lepší zážitky a větší legrace. S některými skupinami a členy ale udržujeme velmi pěkné přátelské vztahy. Abych se ale vrátil k A.R.T., pokud byste chtěli soudit nás, vězte že za dva roky velmi aktivního fungování skupiny, jsme měli nulové ztráty na zdraví či životě. Sebemenší nedbalost při tom, co jsme dělali, špatný materiál či nedostatečné techniky prostě u nás neměly místo. Přesto tým v roce 2002 ukončil svoje výjezdy ze zcela prozaických důvodů, členové začali preferovat specifické aktivity a někteří se odstěhovali, založili rodiny apod.
Mezi roky 2002 - 2005 byla doba temna. Tedy jenom toho našeho adrenalinového. Semtam jsme se domluvili se známými na nějakém skákání nebo kladce, ale bylo to spíš sporadicky.
V roce 2005 jsem si s Ríšou (z E.T.) zavolal a zjistili jsme, že máme obrovský absťák. Myslím pochopitelně pozitivní drogu zvanou zvýšený adrenalin. Slovo dalo slovo a nestačili jsme se divit, kdo všechno se přidal. Staří bardi s obou bývalých skupin "vstali z popela" jako bájný Fénix a dohodli se, že je potřeba "na stará kolena s tím skákáním něco udělat". Ne tedy že bychom se staří cítili.
...takže, jak správně tušíte, tato situace předpokládala vytvoření týmu nového, což se stalo v roce 2006 a také nových internetových stránek, které jsem vyrobil teprve nedávno a pojal jsem je tentokrát klidněji, jednodušeji, z prozaickým názvem, jaký nám myslím právem patří - KIENE JUMP. Přece jen, vlny adrenalinu si necháváme na akce. Tak co? Zaujaly vás naše osudy? Pokud se podívate na fotky nebo videa, třeba vás to zaujme ještě víc. Tak se na vás těšíme někdy na mostě, na skále nebo třeba i na jiných akcích, a loučíme se naším prozaickým pozdravem: VZHŮRU DOLŮ !